Mnoho cest vede z prérie, ale do vašeho srdce jen jedna.

Listopad 2007

Chystá se

12. listopadu 2007 v 14:46 | Splašený Mustang |  Chystá se
V létě 2008 pujde náš kmen na týden tábořit,
bude to asi budto v Krchlebech nebo v Perštejnci. Není jisté kde to bude, to se dohodneme na kmenové radě ale až nás bude trochu víc...........

Muj indianský kmen

11. listopadu 2007 v 16:11 Indianské kmeny
indiani038.jpgHLEDAM členy do mého klanu
Nejlépe aby bydlel/a v okolí Kutné Hory.....
Zatím nás je v klanu pouze 5.
PIŠTE NA E-MAIL Asakurayoh96@seznam.cz nebo do komentářů
Pokud alespoň trochu splňujete podmínky nebojtese odmítnutí...
Jsme zamířeni hlavně na siouxe a na irokéze, pokud právě vy máte jiné zajmy nam to nevadí, prostě mi napište.....
Nebo mi napište kdo bi měl zájemRichard_Hook-NA_Myths-15.jpg
Doufám že z nás vyroste takovýhle kmen
:))))))))))))))))))))

Náramky-Prodej

11. listopadu 2007 v 10:55 | Splašený Mustang |  Náramky
V NEJBLIŠŠÍ DOBĚ SEM DÁM FOTO INDIANSKÝCH NÁRAMKŮ Z KOSTIC KTERÉ BUDOU STÁT KOLEM 30KČ, JSOU ZATÍM POUZE V OBJEMU DĚTSKÉ RUKY, TAK NA 12 LET, JSOU I PRO MALÉ DĚTI.
JSOU NAVLEČENÉ NA KŮŽI-V NEJBLIŠŠÍ DOBĚ BUDOU I PRO DOSPĚLÉ
Možná budou i tyhle
Pak budou tyhle ale z většími kosticemi
A pak asi tyhle
V nejblišší době tady bude přesné foto.......

Pow wow

11. listopadu 2007 v 10:48 | google |  obrázky

mokasíny

11. listopadu 2007 v 10:44 | google |  obrázky

pouzdra na nože

11. listopadu 2007 v 10:40 | google |  obrázky

long house

11. listopadu 2007 v 10:36 | google |  obrázky

tee pee

11. listopadu 2007 v 10:34 obrázky

nakota

11. listopadu 2007 v 10:31 | google |  obrázky

lakota

11. listopadu 2007 v 10:28 | google |  obrázky
Michael Gentry : Lakota Rendezvous Lakota Woman And Dog Travois, Rosebud Reservation

tašky

11. listopadu 2007 v 10:25 | google |  tašky

čerokíové část šestá

11. listopadu 2007 v 10:18 | Splašený Mustang-Wikipedia |  Indianské kmeny
Novým domovem Cherokee se stal Tahlequah v Oklahomě. Na vůdce Ridge Party a signatáře Echotské Dohody, která umožnila tento odsun, Majora Ridge, jeho syna Johna Ridge byl spáchán atentát.
Později se národ znovu vzpamatovává a dnes je nejpočetnější skupinou amerických Indiánů na území USA.
Republikánský senátor za Kansas, Sam Brownback předložil senátu v roce 2004 návrh na učinění omluvného aktu za křivdy spáchané na původních obyvatelích Ameriky. Tento zatím nebyl projednán.

[editovat] Východní skupina, čili "Eastern Band of Cherokee Indians"

Asi tisícovce Indiánů se podařilo vyhnout odsunu a žili v horách, dokud nenašli způsob soužití s bílými obyvateli. Jiní, kteří žili na soukromých pozemcích nebyli předmětem odsunu. Cherokee sice sami nesměli vlastnit půdu, ale v některých řídkých případech mohli využít přátelských vztahů s bílými, kteří jim vypomohli. Tak se skupině asi 400 lidí podařilo zůstat na území Velkých Kouřových Hor na pozemcích bílého majitele Villiama Hollanda Thomase, který byl jako dítě indiány adoptován. Tento realitní obchodník skupoval pozemky a nechával na nich Indiány svobodně žít a opět rozvíjet svoji společnost, dokud se nestal senátorem a nebyl schopen iniciovat schválení zákona o uznání amerického občanství pro Cherokee. V době kdy se tak stalo byl ovšem značně zadlužen a v době jeho úmrtí nebyly majetkové poměry k půdě Cherokee, která stále zněla na jeho jméno, zcela dořešeny. Proto se tyto pozemky staly předmětem zájmu jeho věřitelů a měly být prodány na pokrytí dluhů. Cherokee vyslali delegaci do Washingtonu s žádostí vyjmutí těchto teritorií z prodeje a o jejich převedení na jejich obyvatele. Této žádosti bylo vyhověno a tak vznikla dnešní Cherokee Indiánská Rezervace, čili Qualla Boundary
Cherokee jsou povinni platit stejné daně z pozemků jako ostatní občané Severní Karolíny, existuje pouze výjimka ve smyslu omezení možnosti prodeje pozemků. Ten musí být schválen Cherokee Koncilem a Prezidentem Spojených Států.
Od roku 1881 vznikají školy, společnost začíná opět prosperovat.
V současné době zaujímá Indiánská Rezervace Qualla Boundary plochu ca. 55.000 akrů (ca 220 km2) a dělí se do tří teritorií, z nichž nejvýznamnější je v okrsku Swain a Jackson na toku řeky Oconoluftee. Celkem zde žije ca. 5.000 lidí, z nichž ca. 700 je geneticky čistého původu Cherokee.
Dnes provozují Východní Cherokee jednu střední a pět základních škol. Většina dětí je navštěvuje, ale docházka do nich není povinná v případě, že dítě (či jeho rodiče) zvolí (většinou z praktických důvodů dojíždění) americkou školu.
Obyvatelé mají zcela volný pohyb z a do rezervace a disponují plnohodnotným volebním právem v lokálních i federálních volbách.
Někteří Cherokee dosud nemluví anglicky, často rozumí, avšak odmítají jazyk aktivně používat. Děti mají ovšem angličtinu ve škole povinnou. Používání Sequoyahovy abecedy se rychle vytrácí, mladí s ní přichází do styku většinou pouze zprostředkovaně od třetí generace, která ji stále používá zejména pro čtení Bible, či reprodukci náboženských písní.
Rezervace má vlastní zdravotnická zařízení a policejní složky a věnuje se ekonomické činnosti zejména v oblasti cestovního ruchu. Největší realizované příjmy jsou hlavně z provozování rozlehlého kasina. Národní park Great Smokey Mountains je v posledních letech nejnavštěvovanějším národním parkem USA a rezervace Qualla Boundary leží na jejich úpatí. Navíc v Sousedním Tennessee, vzdáleném ca. 1 hodinu jízdy přes hory jsou zakázány všechny hazardní hry, kromě her provozovaných státem. Velké množství návštěvníků blízkých turistických center jako je en:Gatlinburg, či en:Pigeon Forge jezdí do kasín Cherokee, ležících už v Severní Karolíně, kde jsou tyto hry povoleny.
Původní tradice a rituální tance jsou udržovány z velké části pouze jako atrakce pro turisty a ztrácí postupně svůj význam.
Poslední z šamanů jsou nyní ve velmi pokročilém věku a není nikdo z mladých, kdo by byl vyškolen k nástupu na jejich místa.
Tradiční Cherokee postupně mizí a nová společnost se rychle formuje v souladu se současnými módními trendy v USA.
Eastern Band of Cherokee indians, demografická struktura
Hlavní ulice v Cherokee, Qualla Boundary
Muzeum Cherokee, Sequoyahova socha
Řeka Ocanaluftee
Cesta slz
Památník Cesty slz
Major Ridge
John Ross
děti Cherokee
Replika Cherokee Kánoe
Soubor:Cherokeenationalflagpublicdomainimage.gif
Soubor:Easternbandcherokeeflag.png
Soubor:UKBflag (bordered).png

Čerokíové čast pátá

11. listopadu 2007 v 10:15 | Splašený Mustang-Wikipedia |  Indianské kmeny
Předmětem dohody bylo celkové odsunutí Indiánů do pro ně vymezených teritorií v Oklahomě a vyplacení odstupného 5 milionů amerických dolarů jako náhradu škod vzniklých Indiánům ztrátou svých východních teritorií a nákladů spojených s přesunem. I když tato dohoda byla ratifikována a vykonána Spojenými Státy, nebyla nikdy podepsána a schválena skutečnými zástupci kmene Cherokee. V této době byl právoplatným zvoleným vůdcem Cherokee náčelník John Ross. Ten odmítl přistoupit na podmínky dohody a odmítl přijmout peněžní náhradu. Shromáždil petici s 15.000 podpisy Cherokee proti této dohodě a jasně se vyjádřil, že byla podepsána kmenovými příslušníky, kteří neměli právo jednat za celý kmen a je z oficiálního pohledu Cherokee neplatná.
Jackosnův nástupce, současný prezident Martin Van Buren (05.12.1782 - 24.07.1862), který zastával úřad v letech 1837 - 1841 petici neuznal a pověřil generála Winfielda Scotta vykonáním dohody.
Přestože v Kongresu Spojených Států Amerických byly iniciovány četné debaty na podporu územních práv Indiánů, nebyla tato kampaň dost silná nato, aby zamezila odsunutí, stanovenému na 26. květen 1838.
Nepomohlo ani to, že se na této kauze pro podporu Indiánů osobně podílely uznávané a vlivné osobnosti jako Henry Clay, Daniel Webster, či Davy Crockett. Jejich snahy ztroskotaly 10. května 1838, kdy generál Winfield Scott vydal příkaz k nucenému odsunu. Podle něj měli být všichni Cherokee žijící ve zbytcích jejich původních východních teritorií násilně koncentrováni do sběrných táborů a deportováni na západ.

[editovat] Cesta slz, čili "The Trail of Tears"

V jazyce Cherokee Nunna daul Isunyi - "cesta, na které jsme plakali" referuje o největší tragédii v historii kmene, při které došlo k usmrcení více než 4.000 obyvatel, ztrátě veškerého majetku a do značné míry i cti a vlastní identity.
Až do 23. května 1838 se mohli Cherokee dobrovolně vystěhovat ze svých původních domovů a vydat se na cestu do teritorií určených vládou. Ti, kteří tak neučinili byli předmětem akce, započaté 26. května 1838. Toho dne začal generál Winfield Scott s armádou o síle 7.000 mužů násilně shromažďovat Cherokee do sběrných táborů. Akce začala v Georgii, dále postupovala v Tennessee, Severní Karolíně a Alabamě.
Předmětem armádního odsunu v první vlně bylo na 17.000 lidí, spolu s ca. 2.000 černými otroky, vlastněnými bohatými členy kmene. (Nejen písmo, ale i další koloniální zvyklosti včetně otrokářství a plantážnictví si některé skupiny Cherokee osvojily po vzoru bílých. Díky tomu byli Cherokee považováni za jeden z pěti civilizovaných kmenů)
První ztráty na životech se projevily již ve sběrných táborech, kdy špatná psychická situace, nedostatek ošacení i jídla stály mnohé životy. Potraviny byly sice vojáky poskytovány všem deportovaným, ale nebraly ohled na jejich tradiční způsob stravování, takže způsobovaly průjmy a četná onemocnění, kterým spolu s psychickým a fyzickým vyčerpáním podléhaly zejména děti a staří. Také díky rychlému provedení odsunu nechali za sebou Indiáni veškerý svůj majetek, často i potřebné oblečení, či boty. Toto se potom projevuje hlavně v zimních měsících, kdy se množí úmrtí na zápal plic a podchlazení. Takovou smrtí zemřela i manželka náčelníka Johna Rosse.
Celá cesta do Oklahomy byla dlouhá 1.900 km a většinou probíhala pěšky, místy kombinovaná s vozy s koňským spřežením, či lodí.
Pro nelidské podmínky a šíření epidemií ve sběrných táborech byla generálu Scottovi předána petiční prosba o pozdržení procesu odsunutí s ohledem na počasí. Té bylo vyhověno a mezitím i John Ross uznal konečnou porážku. Podařilo se mu přesvědčit vládní zástupce o převedení dalších odsunů pod dohled Koncilu Cherokee . Tak se zbytek, asi 11.000 lidí vydal na cestu v ca. 13 skupinách ve vlastní režii kmene. I přesto, že se v tomto případě značně zlepšily podmínky, mnozí podlehli nemocem a celkovému vyčerpání.
Celkový počet obětí není přesně známý. Americký doktor a misionář, Elisu Butler, který absolvoval cestu s jednou skupinou odhadl ztráty na 2.000 lidí v kempech a 2.000 v průběhu cesty. Toto číslo je dodnes nejvíce citovaným. Existují však také pozdější vědecké demografické studie, které se pohybují od 2.000 do 8.000 mrtvých.

Čerokíové čast čtvrtá

11. listopadu 2007 v 10:14 | Splašený Mustang-Wikipedia |  Indianské kmeny
Charakter a úskalí vzájemných vztahů
Po příchodu bílého obyvatelstva se život indiánských kmenů začíná postupně komplikovat a později dramaticky měnit. První přistěhovalci, kteří osidlovali regiony severoamerického kontinentu, nebyli vůči původnímu obyvatelstvu vyloženě nepřátelští. Díky tomu, že tvořili podstatnou menšinu a v novém prostředí se teprve aklimatizovali, zakládali své ranče s respektem k místním indiánům. Postupem času se však neustávající přistěhovalecké vlny postaraly o masivní nárůst počtu bílých a tím také o neustálé zvyšování potřeby půdy. Pozdější přistěhovalci se již nedívali na původní obyvatelstvo s respektem, ale jako na "barbarské" kmeny, na které není třeba brát ohled při svých územních expanzích. Usidlovali se tak na indiánské půdě, kterou prohlašovali za vlastní a dramaticky ji měnili. Indiáni neměli potřebu osobně vlastnit rozsáhlá množství půdy, jejich způsob života to nevyžadoval. Co však potřebovali, byla zvěř a možnost volného pohybu po krajině. Znečištěné řeky od osad a měst bílých, ploty a hranice jejich rančů, či jejich způsob života, který nerespektoval tradiční přírodní zdroje se postupem času staly vážným problémem, který si Indiáni nemohli dovolit neřešit.
Původně se snažili oslovit zástupce jednotlivých kolonií a dohodnout se na určitých hranicích, za které se bílé obyvatelstvo nebude více rozpínat. Bohužel neustálý přísun a populační nárůst místních novousedlíků spolu s ignorantským přístupem vůči domácímu obyvatelstvu tyto dohody neustále narušovaly, či zcela znemožňovaly.
Za této situace byly indiánské kmeny nuceny přistupovat k bílým stejně, jako dříve k okolním nepřátelským kmenům. Indiánské války, které byly důsledkem této situace byly nebývale kruté a bezcitné. Na jedné straně bylo původní obyvatelstvo, které bojovalo o možnost holého přežití, na straně druhé bílí přistěhovalci, kteří svého protivníka považovali za méněcenného a tím způsobem se k němu také chovali.

[editovat] Vývoj osidlování

Od prvního kontaktu s bílými, kdy cestovatel de Soto procházel zeměmi Cherokee, nedošlo k dalšímu bližšímu setkání obou skupin po dalších ca. 100 let. Krajem cestovaly pouze málo početné skupiny španělských dobrodruhů, kteří však nezakládali trvalá osídlení. Stejně tak španělské snahy o těžbu v okrajových částech těchto teritorií nebyly úspěšné a nevytvořili podmínky pro trvalá usídlení.
K prvnímu zaznamenanému kontaktu s britskými usedlíky došlo v souvislosti se snahou Britů dislokovat kmen Powhatin, žijící v okolí James River Falls. Poté co se Angličanům podařilo po dlouhém období bojů kmen vytlačit z jejich vesnice, obsadili ji bojovníci Cherokee, aniž by Britové stačili zajistit pozice. S touto situací byli pochopitelně krajně nespokojeni. Přizvali si proto kolem sta bojovníků kmene Pamunky. (V běžné praxi se Britové, či jiné národnosti novousedlíků při svých válečných taženích proti Indiánům rády spojovaly s některými ze znepřátelených indiánských kmenů, aby tak usnadnili svůj vojenský postup. Tato technika byla velice účinná) Spojené síly Britů a Pamunky však utrpěly těžkou porážku a byly nuceny žádat o uzavření míru.
První známé trvalé anglické osídlení na území dnešní Jižní Karolíny vzniklo v roce 1670 a první zaznamenaná písemná dohoda se zástupci kmene Cherokee se uskutečnila roku 1684. Počátek sedmnáctého století provázely pravidelné šarvátky mezi oběma rasami. Guvernér Jižní Karolíny byl obviňován ze zajímání a zotročování indiánských obyvatel i v období míru. Na druhou stranu se ale poměrně často skupiny bojovníků Cherokee přidávaly k Angličanům, aby je podpořily ve válčení s nepřátelskými kmeny. Tímto způsobem byl koncem roku 1713 z teritoria zcela vytlačen kmen Tuscarora. O dva roky později se Cherokee odmítli připojit do spiknutí kmene Yamassee, které vyústilo v krvavý masakr bílých. Toto odmítnutí posloužilo jako záminka pro kmen Creeků, aby napadli vesnice Cherokee. Tak začala postupná destrukce, která trvala zhruba dalších sto let a na jejím konci byla skoro kompletně zničena veškerá města Cherokee.
V období od roku 1700 do 1763 byly jednotlivé kmeny v regionu zataženy do koloniálních rozporů mezi Španěly, Angličany a Francouzi a často sloužily jako politická zástava pro zajištění zájmů té které koloniální mocnosti.

[editovat] Přístupy různých koloniálních mocností

Existoval velký rozdíl v přístupu přistěhovalců z těchto různých zemí vůči domácímu obyvatelstvu. Hlavně Francouzi byli mnohem družnější a sňatky napříč etnickými skupinami nebyly výjimkou. Příslušníci takto vzniklých rodin si stále uvědomovali svoji příslušnost k Francii, které byli oddáni, ale uznávali a respektovali také původní indiánské tradice a způsob života. Toto lze u Angličanů sledovat zcela výjimečně. Na Indiány shlíželi shora jako na méněcennou rasu a uznávali jejich požadavky pouze, pokud je k tomu donutily okolnosti. V průběhu několika generací se vztahy mezi oběma etniky (Angličané versus Cherokee) dále vyhrocovaly, hlavně díky přímému kontaktu s Hraničáři, obyvateli okrajových regionů, kteří se vzájemně s původním obyvatelstvem doslova nenáviděli a nenechali si uniknout příležitost jejich pozice dále oslabovat. Na sklonku roku 1773 byly třemi různými dohodami Cherokee zbaveni v podstatě celého svého původního rozsáhlého loveckého teritoria. Expanze bílých usedlíků je však před sebou dále postupně vytlačovala s takovou rychlostí, že většina územních dohod byla bílými porušena, ještě než stačily vstoupit v platnost.

[editovat] Indiáni v Americké válce za nezávislost

V době vypuknutí Americké Války za nezávislost byli indiáni pevně sjednoceni proti Hraničářům. Pro indiánské kmeny byla jedinou uznávanou autoritou vláda Velké Británie a byli si dobře vědomi toho, že od zástupců kolonií nemohou očekávat nic dobrého. V druhé polovině roku 1776 začali Indiáni spolu s Konzervativci postupně brutálně napadat bílé hraniční osady v Jižní Karolíně a Georgii.
Americké kolonie si uvědomovaly nebezpečí těchto trvalých útoků a nemožnost dlouhodobě udržet všechny příhraniční posty. Rozhodly se mu předejít spojením vojenských sil Jižní Karolíny, Severní Karolíny, Virginie a Georgie. Armáda pod velením Generála Griffitha Rutherforda o síle 2.400 mužů překročila Blue Ridge Mountains a udeřila přímo v srdci Cherokee, kteří nebyli schopni takové koncentrované síle vzdorovat. Po připojení sil plukovníka Andrew Williamse byli zdecimováni Cherokee na území Georgie a Severní Karolíny. Mezitím se vojenské síly Virginie pod vedením plukovníka Williama Christiana spojily se zálohou Severní Karolíny a muži z posádek na postech v Tennessee. Tyto spojené síly postupovaly proti Indiánům a Konzervativcům, které konfrontovaly na řece French Broad River. Nedošlo k bitvě většího rozsahu, protože se Indiáni stáhli před tak obrovským nátlakem a bojiště opustili. Umožnili tím však Revoluční Armádě volný průchod svými sídlišti, které byly následně zničeny a obyvatelům se podařilo pouze zachránit holý život útěkem. V tomto vojenském tažení si Cherokee uvědomili marnost svých snah o vojenské řešení situace. Vydali delegaci svých zástupců s prosbou o uzavření míru.
Vyjednávací pozice však byla pro Cherokee více než špatná. Důsledkem toho se museli podřídit podmínkám stanoveným koloniemi.
  • Ztratili všechno svoje území v Jižní Karolíně a v Tennessee
  • Museli se podrobit dohledu agentů, tehdejších zbrojních inspektorů, kteří kontrolovali život kmene, zda nemá nepřátelské tendence.
Mnozí tyto podmínky neunesli a opustili své domovy, aby časem vytvořili exilové bojovnické oddíly. Pod vedením náčelníka Dragging Canoe podnikali brutální výpady vůči bílým usedlíkům. Byli poraženi a jejich nová sídla zničena o 3 roky později.
Poslední naděje na zlepšení situace padla roku 1780 s porážkou Britských královských sil koloniemi po bitvě u Kings Mountain a Cherokee byli vydáni na milost či nemilost amerických Hraničářů.

[editovat] Osobnosti, události 19. století

[editovat] Sequoyah

Sequoyah je považován za jednoho z největších myslitelů a morálních rádců kmene Cherokee. Pravděpodobně se jedná o jediného člověka, který sám vynalezl ucelenou koncepci písma, aniž by před tím uměl číst, či psát v jakémkoli jiném jazyce.
Narodil se ze smíšeného manželství, matka pocházela z kmene Cherokee a jeho otec byl slavný scout a voják Nathaniel Gist. Byl vychován jako řadový člen společnosti k základním indiánským dovednostem.
V pozdější době se zúčastnil řady významných bitev, mj. po boku dalšího významného člena kmene, Janalusky. Později se uplatnil hlavně ve vyjednávání s bílými přistěhovalci a kmenové politice. Byl signatářem významných územních smluv.
Jeho největším přínosem je však vynález písma Cherokee. Inspirovala ho bezesporu dovednost bílých, písemně zaznamenávat historické události a příběhy. Toto bylo v indiánských kruzích považováno za výsadu bílých, a proto byly jeho snahy o vynalezení vlastního kmenového písma neustálým terčem kritiky, jak ze strany jeho přátel a rodiny, tak i kmenových autorit. Do této doby však veškeré vědomosti byly v rámci kmene předávány ústním podáním a Sequoyah si uvědomoval, jakým způsobem by se zvýšila úroveň a znalosti obyvatel, kdyby bylo možné vše zaznamenávat a předávat dalším generacím v písemné formě, jak to viděl u bílých.
I přesto, že byl terčem posměchu a útoků (i ze strany svojí ženy, která dokonce jednou spálila veškeré fragmenty jeho poznámek, zaznamenané na tenké kůře), vytrval ve svém snažení po dobu několika let. Je třeba si uvědomit, že tyto snahy ovládnout umění bílých byly některými autoritami považovány za rouhačské, předurčující zhoubu celého kmene, a proto nejen Sequoyah, ale celá jeho rodina byly v určitém období vystaveny nepřátelským reakcím společnosti.
Ani po technické stránce to neměl lehké. Nejdříve se snažil vynalézt specifický symbol pro každé jednotlivé slovo jazyka Cherokee. Poté, co jich vytvořil enormní množství, začal zjišťovat, že není možné si takový objem symbolů zapamatovat. Vydal se tedy cestou vytváření symbolů pro jednotlivé věty, ale i tato se zakrátko ukázala jako nesprávná kvůli nesčetnému množství způsobů, jak věty tvořit. V poslední fázi začal poslouchat rytmu a jednotlivým zvukům, které se v jazyce objevovaly. Pro každý zvuk pak navrhl symbol. Problémem, kterému zde musel čelit byla vzájemná podobnost jednotlivých znaků a dlouho nevěděl, jak ho překonat, až se mu do ruky dostala část anglických novin. I když nedokázal jednotlivá anglická písmena identifikovat, použil jejich podobu, kterou spojil se svými předchozími náčrty a vytvořil tak snadno zapamatovatelné písmo, zachycující zvukovou podstatu jazyka Cherokee.
Jeho konečná abeceda se skládala z 86ti symbolů, reprezentujících všechny zvuky aplikované v řeči Cherokee. Po představení tohoto písma byla zjištěna jeho bezchybná funkčnost a snadná zapamatovatelnost. Někteří členové byli schopni naučit se číst a psát během několika dnů a tyto znalosti dále předávali. Zájem o učení číst a psát byl obrovský. Roku 1825 přeložil David Brown, učenec kmene Bibli do jazyka Cherokee a roku 1828 se misionáři pro východní oblast Cherokee, Dr. Samuelu Worcesterovi podařilo získat tiskařský stroj. Tak se zrodily celokmenové noviny The Phoenix, které vycházely jak v anglickém, tak v jazyce Cherokee.
Předmětem dohody bylo celkové odsunutí Indiánů do pro ně vymezených teritorií v Oklahomě a vyplacení odstupného 5 milionů amerických dolarů jako náhradu škod vzniklých Indiánům ztrátou svých východních teritorií a nákladů spojených s přesunem. I když tato dohoda byla ratifikována a vykonána Spojenými Státy, nebyla nikdy podepsána a schválena skutečnými zástupci kmene Cherokee. V této době byl právoplatným zvoleným vůdcem Cherokee náčelník John Ross. Ten odmítl přistoupit na podmínky dohody a odmítl přijmout peněžní náhradu. Shromáždil petici s 15.000 podpisy Cherokee proti této dohodě a jasně se vyjádřil, že byla podepsána kmenovými příslušníky, kteří neměli právo jednat za celý kmen a je z oficiálního pohledu Cherokee neplatná.

Čerokíové čast třetí

11. listopadu 2007 v 10:13 | Splašený Mustang-Wikipedia |  Indianské kmeny
Charakter a úskalí vzájemných vztahů
Po příchodu bílého obyvatelstva se život indiánských kmenů začíná postupně komplikovat a později dramaticky měnit. První přistěhovalci, kteří osidlovali regiony severoamerického kontinentu, nebyli vůči původnímu obyvatelstvu vyloženě nepřátelští. Díky tomu, že tvořili podstatnou menšinu a v novém prostředí se teprve aklimatizovali, zakládali své ranče s respektem k místním indiánům. Postupem času se však neustávající přistěhovalecké vlny postaraly o masivní nárůst počtu bílých a tím také o neustálé zvyšování potřeby půdy. Pozdější přistěhovalci se již nedívali na původní obyvatelstvo s respektem, ale jako na "barbarské" kmeny, na které není třeba brát ohled při svých územních expanzích. Usidlovali se tak na indiánské půdě, kterou prohlašovali za vlastní a dramaticky ji měnili. Indiáni neměli potřebu osobně vlastnit rozsáhlá množství půdy, jejich způsob života to nevyžadoval. Co však potřebovali, byla zvěř a možnost volného pohybu po krajině. Znečištěné řeky od osad a měst bílých, ploty a hranice jejich rančů, či jejich způsob života, který nerespektoval tradiční přírodní zdroje se postupem času staly vážným problémem, který si Indiáni nemohli dovolit neřešit.
Původně se snažili oslovit zástupce jednotlivých kolonií a dohodnout se na určitých hranicích, za které se bílé obyvatelstvo nebude více rozpínat. Bohužel neustálý přísun a populační nárůst místních novousedlíků spolu s ignorantským přístupem vůči domácímu obyvatelstvu tyto dohody neustále narušovaly, či zcela znemožňovaly.
Za této situace byly indiánské kmeny nuceny přistupovat k bílým stejně, jako dříve k okolním nepřátelským kmenům. Indiánské války, které byly důsledkem této situace byly nebývale kruté a bezcitné. Na jedné straně bylo původní obyvatelstvo, které bojovalo o možnost holého přežití, na straně druhé bílí přistěhovalci, kteří svého protivníka považovali za méněcenného a tím způsobem se k němu také chovali.

[editovat] Vývoj osidlování

Od prvního kontaktu s bílými, kdy cestovatel de Soto procházel zeměmi Cherokee, nedošlo k dalšímu bližšímu setkání obou skupin po dalších ca. 100 let. Krajem cestovaly pouze málo početné skupiny španělských dobrodruhů, kteří však nezakládali trvalá osídlení. Stejně tak španělské snahy o těžbu v okrajových částech těchto teritorií nebyly úspěšné a nevytvořili podmínky pro trvalá usídlení.
K prvnímu zaznamenanému kontaktu s britskými usedlíky došlo v souvislosti se snahou Britů dislokovat kmen Powhatin, žijící v okolí James River Falls. Poté co se Angličanům podařilo po dlouhém období bojů kmen vytlačit z jejich vesnice, obsadili ji bojovníci Cherokee, aniž by Britové stačili zajistit pozice. S touto situací byli pochopitelně krajně nespokojeni. Přizvali si proto kolem sta bojovníků kmene Pamunky. (V běžné praxi se Britové, či jiné národnosti novousedlíků při svých válečných taženích proti Indiánům rády spojovaly s některými ze znepřátelených indiánských kmenů, aby tak usnadnili svůj vojenský postup. Tato technika byla velice účinná) Spojené síly Britů a Pamunky však utrpěly těžkou porážku a byly nuceny žádat o uzavření míru.
První známé trvalé anglické osídlení na území dnešní Jižní Karolíny vzniklo v roce 1670 a první zaznamenaná písemná dohoda se zástupci kmene Cherokee se uskutečnila roku 1684. Počátek sedmnáctého století provázely pravidelné šarvátky mezi oběma rasami. Guvernér Jižní Karolíny byl obviňován ze zajímání a zotročování indiánských obyvatel i v období míru. Na druhou stranu se ale poměrně často skupiny bojovníků Cherokee přidávaly k Angličanům, aby je podpořily ve válčení s nepřátelskými kmeny. Tímto způsobem byl koncem roku 1713 z teritoria zcela vytlačen kmen Tuscarora. O dva roky později se Cherokee odmítli připojit do spiknutí kmene Yamassee, které vyústilo v krvavý masakr bílých. Toto odmítnutí posloužilo jako záminka pro kmen Creeků, aby napadli vesnice Cherokee. Tak začala postupná destrukce, která trvala zhruba dalších sto let a na jejím konci byla skoro kompletně zničena veškerá města Cherokee.
V období od roku 1700 do 1763 byly jednotlivé kmeny v regionu zataženy do koloniálních rozporů mezi Španěly, Angličany a Francouzi a často sloužily jako politická zástava pro zajištění zájmů té které koloniální mocnosti.

[editovat] Přístupy různých koloniálních mocností

Existoval velký rozdíl v přístupu přistěhovalců z těchto různých zemí vůči domácímu obyvatelstvu. Hlavně Francouzi byli mnohem družnější a sňatky napříč etnickými skupinami nebyly výjimkou. Příslušníci takto vzniklých rodin si stále uvědomovali svoji příslušnost k Francii, které byli oddáni, ale uznávali a respektovali také původní indiánské tradice a způsob života. Toto lze u Angličanů sledovat zcela výjimečně. Na Indiány shlíželi shora jako na méněcennou rasu a uznávali jejich požadavky pouze, pokud je k tomu donutily okolnosti. V průběhu několika generací se vztahy mezi oběma etniky (Angličané versus Cherokee) dále vyhrocovaly, hlavně díky přímému kontaktu s Hraničáři, obyvateli okrajových regionů, kteří se vzájemně s původním obyvatelstvem doslova nenáviděli a nenechali si uniknout příležitost jejich pozice dále oslabovat. Na sklonku roku 1773 byly třemi různými dohodami Cherokee zbaveni v podstatě celého svého původního rozsáhlého loveckého teritoria. Expanze bílých usedlíků je však před sebou dále postupně vytlačovala s takovou rychlostí, že většina územních dohod byla bílými porušena, ještě než stačily vstoupit v platnost.

[editovat] Indiáni v Americké válce za nezávislost

V době vypuknutí Americké Války za nezávislost byli indiáni pevně sjednoceni proti Hraničářům. Pro indiánské kmeny byla jedinou uznávanou autoritou vláda Velké Británie a byli si dobře vědomi toho, že od zástupců kolonií nemohou očekávat nic dobrého. V druhé polovině roku 1776 začali Indiáni spolu s Konzervativci postupně brutálně napadat bílé hraniční osady v Jižní Karolíně a Georgii.
Americké kolonie si uvědomovaly nebezpečí těchto trvalých útoků a nemožnost dlouhodobě udržet všechny příhraniční posty. Rozhodly se mu předejít spojením vojenských sil Jižní Karolíny, Severní Karolíny, Virginie a Georgie. Armáda pod velením Generála Griffitha Rutherforda o síle 2.400 mužů překročila Blue Ridge Mountains a udeřila přímo v srdci Cherokee, kteří nebyli schopni takové koncentrované síle vzdorovat. Po připojení sil plukovníka Andrew Williamse byli zdecimováni Cherokee na území Georgie a Severní Karolíny. Mezitím se vojenské síly Virginie pod vedením plukovníka Williama Christiana spojily se zálohou Severní Karolíny a muži z posádek na postech v Tennessee. Tyto spojené síly postupovaly proti Indiánům a Konzervativcům, které konfrontovaly na řece French Broad River. Nedošlo k bitvě většího rozsahu, protože se Indiáni stáhli před tak obrovským nátlakem a bojiště opustili. Umožnili tím však Revoluční Armádě volný průchod svými sídlišti, které byly následně zničeny a obyvatelům se podařilo pouze zachránit holý život útěkem. V tomto vojenském tažení si Cherokee uvědomili marnost svých snah o vojenské řešení situace. Vydali delegaci svých zástupců s prosbou o uzavření míru.
Vyjednávací pozice však byla pro Cherokee více než špatná. Důsledkem toho se museli podřídit podmínkám stanoveným koloniemi.
  • Ztratili všechno svoje území v Jižní Karolíně a v Tennessee
  • Museli se podrobit dohledu agentů, tehdejších zbrojních inspektorů, kteří kontrolovali život kmene, zda nemá nepřátelské tendence.
Mnozí tyto podmínky neunesli a opustili své domovy, aby časem vytvořili exilové bojovnické oddíly. Pod vedením náčelníka Dragging Canoe podnikali brutální výpady vůči bílým usedlíkům. Byli poraženi a jejich nová sídla zničena o 3 roky později.
Poslední naděje na zlepšení situace padla roku 1780 s porážkou Britských královských sil koloniemi po bitvě u Kings Mountain a Cherokee byli vydáni na milost či nemilost amerických Hraničářů.

[editovat] Osobnosti, události 19. století

[editovat] Sequoyah

Sequoyah je považován za jednoho z největších myslitelů a morálních rádců kmene Cherokee. Pravděpodobně se jedná o jediného člověka, který sám vynalezl ucelenou koncepci písma, aniž by před tím uměl číst, či psát v jakémkoli jiném jazyce.
Narodil se ze smíšeného manželství, matka pocházela z kmene Cherokee a jeho otec byl slavný scout a voják Nathaniel Gist. Byl vychován jako řadový člen společnosti k základním indiánským dovednostem.
V pozdější době se zúčastnil řady významných bitev, mj. po boku dalšího významného člena kmene, Janalusky. Později se uplatnil hlavně ve vyjednávání s bílými přistěhovalci a kmenové politice. Byl signatářem významných územních smluv.
Jeho největším přínosem je však vynález písma Cherokee. Inspirovala ho bezesporu dovednost bílých, písemně zaznamenávat historické události a příběhy. Toto bylo v indiánských kruzích považováno za výsadu bílých, a proto byly jeho snahy o vynalezení vlastního kmenového písma neustálým terčem kritiky, jak ze strany jeho přátel a rodiny, tak i kmenových autorit. Do této doby však veškeré vědomosti byly v rámci kmene předávány ústním podáním a Sequoyah si uvědomoval, jakým způsobem by se zvýšila úroveň a znalosti obyvatel, kdyby bylo možné vše zaznamenávat a předávat dalším generacím v písemné formě, jak to viděl u bílých.
I přesto, že byl terčem posměchu a útoků (i ze strany svojí ženy, která dokonce jednou spálila veškeré fragmenty jeho poznámek, zaznamenané na tenké kůře), vytrval ve svém snažení po dobu několika let. Je třeba si uvědomit, že tyto snahy ovládnout umění bílých byly některými autoritami považovány za rouhačské, předurčující zhoubu celého kmene, a proto nejen Sequoyah, ale celá jeho rodina byly v určitém období vystaveny nepřátelským reakcím společnosti.
Ani po technické stránce to neměl lehké. Nejdříve se snažil vynalézt specifický symbol pro každé jednotlivé slovo jazyka Cherokee. Poté, co jich vytvořil enormní množství, začal zjišťovat, že není možné si takový objem symbolů zapamatovat. Vydal se tedy cestou vytváření symbolů pro jednotlivé věty, ale i tato se zakrátko ukázala jako nesprávná kvůli nesčetnému množství způsobů, jak věty tvořit. V poslední fázi začal poslouchat rytmu a jednotlivým zvukům, které se v jazyce objevovaly. Pro každý zvuk pak navrhl symbol. Problémem, kterému zde musel čelit byla vzájemná podobnost jednotlivých znaků a dlouho nevěděl, jak ho překonat, až se mu do ruky dostala část anglických novin. I když nedokázal jednotlivá anglická písmena identifikovat, použil jejich podobu, kterou spojil se svými předchozími náčrty a vytvořil tak snadno zapamatovatelné písmo, zachycující zvukovou podstatu jazyka Cherokee.
Jeho konečná abeceda se skládala z 86ti symbolů, reprezentujících všechny zvuky aplikované v řeči Cherokee. Po představení tohoto písma byla zjištěna jeho bezchybná funkčnost a snadná zapamatovatelnost. Někteří členové byli schopni naučit se číst a psát během několika dnů a tyto znalosti dále předávali. Zájem o učení číst a psát byl obrovský. Roku 1825 přeložil David Brown, učenec kmene Bibli do jazyka Cherokee a roku 1828 se misionáři pro východní oblast Cherokee, Dr. Samuelu Worcesterovi podařilo získat tiskařský stroj. Tak se zrodily celokmenové noviny The Phoenix, které vycházely jak v anglickém, tak v jazyce Cherokee.

Čerokíové čast druhá

11. listopadu 2007 v 10:12 | Splašený Mustang-Wikipedia |  Indianské kmeny
Dlouhá cesta původních amerických kmenů započala v hlubokých sibiřských lesích před 30 - 40 tisíci lety. Tehdejší obyvatelé asijského kontinentu se živili převážně sběrem plodů a bobulí v letním období. Svůj jídelníček obohacovali lovem mamutů a pravěkých bizonů. Typickým domovem těchto lidí byla přístřeší, zhotovená z kůží ulovené zvěře. Systém lovu byl plně synchronizován s přírodou. Pravěcí lidé doslova migrovali v souladu s pohybem jejich kořisti, z níž brali pouze co bylo nutné pro jejich vlastní spotřebu. Nejvíce používaným nástrojem lovu v tomto období byl oštěp a kámen.
Takový způsob života neumožňoval usidlování na jednom místě a vyžadoval neustálý pohyb obyvatelstva, které bylo v podstatě bez přestání na cestě za potravou. V té době ještě mohly tyto kmeny přejít suchou nohou z východní Asie na Aljašku, protože oba kontinenty byly spojeny ledovým masivem. Právě touto cestou se při lovu zvěře přesunuly četné kmeny na území Ameriky, aby se o mnoho generací později staly těmi, které dnes nazýváme Indiány.
Pohyb původního sibiřského obyvatelstva tímto směrem probíhal v dlouhodobém časovém rozsahu a omezil se, avšak zcela neustal, až v době, kdy se začala vytvářet Beringova úžina.
Kmeny, které se takto bez nejmenšího tušení ocitly v "novém světě", se začaly rychle rozšiřovat na jih a západ Ameriky a v rámci této expanze zažívaly období nebývalé prosperity. Ve srovnání se způsobem života v Asii, nabízela nová teritoria hojnost zvěřiny a mnohem příznivější klimatické podmínky. Již nebylo pravdou, že přežijí pouze nejsilnější, kteří uspějí v každodenní honbě za potravou a následná populační expanze ještě urychlila další osidlování. V souladu s populačním růstem se kmeny naučily zdokonalovat také předměty denní potřeby. Vyráběly kvalitnější oblečení, lepší přístřeší, která poskytovala ochranu v zimních obdobích. Klíčový význam v zásobování potravou měly ženy, které se postupně naučily sběru místních plodin a bobulí, dostupných v blízkosti tábořišť. Technika lovu se také začíná zdokonalovat a muži ve větší míře využívají přírodních pastí a součinnosti při lovení zvěře. První kmeny, které přicházely z Asie do Severní Ameriky, nalézaly rozsáhlá loviště zejména na západní části kontinentu, kde se před jejich příchodem nacházelo rozlehlé vnitrozemské jezero, nyní rozsáhlé rovinné pláně s ideálními podmínkami pro pastvu. Postupem času se ovšem i tento zdroj potravy stával nedostačujícím pro stále narůstající počet kočovných obyvatel. Takto se některé kmeny specializovaly na sběr plodů a bobulí, jiné časem zdokonalovaly např. způsob rybolovu.
Tak se dostali přes Velké planiny až na jih Severní Ameriky předkové Aztéků a Máyů, kteří konečně nalezli prostředí, ve kterém nebylo třeba všechen čas věnovat honbě za potravou a byli schopni rozvíjet další oblasti lidské činnosti. Důkazem jejich snažení je rozvinutá kultura.

[editovat] Mezníky v pravěkém vývoji kmene

Pro kmen Cherokee nastal významný posun v období kolem 5000 let př. n. l. kdy se poprvé objevuje používání luku, zhotoveného ze zvířecích šlach napnutých na prohnutém kusu dřeva. Tento vynález dnešní potomci kmene Cherokee prezentují jako druhý nejvýznamnější krok v životě jejich raných předků, po začátku využívání ohně. Tato nová zbraň umožňovala lovení zvěře z bezpečné vzdálenosti a hlavně s podstatně vyšší spolehlivostí, než dříve používaný oštěp a kámen. Dalším významným objevem byla možnost využívání sladkovodních mušlí jako potravy. Ty se nacházely v hojném množství v prostředí amerických vodních toků.
O dalších ca. 1500 let později došlo k dalšímu významnému objevu, první keramice. Nejranější keramické předměty byly nahrubo vymodelovány z jílu a používány ženami při sběru plodů a vaření. Postupem času se objevuje umělecká činnost spojená s těmito předměty, takže dnes mohou archeologové s vysokou mírou jistoty určit, jaký kmen vyráběl jaké nádoby a tudíž v jakém regionu a jakým způsobem žil.
V této době kmeny pořád ještě kočovaly za potravou, avšak v průběhu roku se vracely na jednotlivá tábořiště tak, že většinou každé obývaly po určitou dobu jednou do roka. Ženy přinášely nasbírané plody a bobule do tábořišť a postupem času docházelo k tomu, že ze zbylých semínek nespotřebované potravy začínaly v bezprostředním okolí tábořišť vyrůstat hledané rostliny. Tato skutečnost byla opět ženami v průběhu mnoha generací vypozorována a lidé si začínali uvědomovat význam existence zdrojů potravy v blízkosti svých obydlí. Postupně začali semínka okolo tábořišť ponechávat cíleně a v průběhu dlouhého, pomalého procesu poznali, co je potřeba pro zvýšení pravděpodobnosti jejich vzrůstu. Poznali, že je třeba kypřit půdu a že z největších semínek vzrůstají nejkvalitnější rostliny. Tímto způsobem docházelo také zcela přirozeně k prvnímu šlechtění kukuřice, která se ze své původní podoby časem vyvinula v kultivovanou rostlinu jak ji známe dnes. To vše znamenalo zvýšení životních jistot, protože plodiny, které bylo možno uskladnit v již dostupných nádobách, byly schopny pokrýt nutriční potřebu obyvatel po většinu roku a závislost na lovu zvěře postupně klesala. V souvislosti s tím postupně klesala potřeba stěhování z místa na místo.
V této fázi, kdy potřeba zajišťování potravy byla již z podstatné části trvale pokryta, začínali lidé svoji energii upínat jinými směry. Zdokonalují se způsoby stavby příbytků, které nabízí větší bezpečnost a ochranu v zimních měsících. Zároveň se zvyšuje i potřeba nástrojů a zbraní pro ochranu před okolními kmeny.

Čerokíové čast první

11. listopadu 2007 v 10:11 | Splašený Mustang-Wikipedia |  Indianské kmeny
Jako Cherokee (ah-ni-yv-wi-ya v jejich vlastním jazyce) jsou označováni příslušníci indiánského kmene Severní Ameriky, kterým se podařilo vybudovat rozvinutou společnost s bohatými tradicemi, vlastním písmem a jedinečnou kulturou. Vývoj společnosti, která je charakteristická svojí vysokou úrovní ve srovnání s četnými sousedními kmeny byl fatálně ovlivněn příchodem bílého obyvatelstva.
Dlouhá cesta původních amerických kmenů započala v hlubokých sibiřských lesích před 30 - 40 tisíci lety. Tehdejší obyvatelé asijského kontinentu se živili převážně sběrem plodů a bobulí v letním období. Svůj jídelníček obohacovali lovem mamutů a pravěkých bizonů. Typickým domovem těchto lidí byla přístřeší, zhotovená z kůží ulovené zvěře. Systém lovu byl plně synchronizován s přírodou. Pravěcí lidé doslova migrovali v souladu s pohybem jejich kořisti, z níž brali pouze co bylo nutné pro jejich vlastní spotřebu. Nejvíce používaným nástrojem lovu v tomto období byl oštěp a kámen.
Takový způsob života neumožňoval usidlování na jednom místě a vyžadoval neustálý pohyb obyvatelstva, které bylo v podstatě bez přestání na cestě za potravou. V té době ještě mohly tyto kmeny přejít suchou nohou z východní Asie na Aljašku, protože oba kontinenty byly spojeny ledovým masivem. Právě touto cestou se při lovu zvěře přesunuly četné kmeny na území Ameriky, aby se o mnoho generací později staly těmi, které dnes nazýváme Indiány.
Pohyb původního sibiřského obyvatelstva tímto směrem probíhal v dlouhodobém časovém rozsahu a omezil se, avšak zcela neustal, až v době, kdy se začala vytvářet Beringova úžina.
Kmeny, které se takto bez nejmenšího tušení ocitly v "novém světě", se začaly rychle rozšiřovat na jih a západ Ameriky a v rámci této expanze zažívaly období nebývalé prosperity. Ve srovnání se způsobem života v Asii, nabízela nová teritoria hojnost zvěřiny a mnohem příznivější klimatické podmínky. Již nebylo pravdou, že přežijí pouze nejsilnější, kteří uspějí v každodenní honbě za potravou a následná populační expanze ještě urychlila další osidlování. V souladu s populačním růstem se kmeny naučily zdokonalovat také předměty denní potřeby. Vyráběly kvalitnější oblečení, lepší přístřeší, která poskytovala ochranu v zimních obdobích. Klíčový význam v zásobování potravou měly ženy, které se postupně naučily sběru místních plodin a bobulí, dostupných v blízkosti tábořišť. Technika lovu se také začíná zdokonalovat a muži ve větší míře využívají přírodních pastí a součinnosti při lovení zvěře. První kmeny, které přicházely z Asie do Severní Ameriky, nalézaly rozsáhlá loviště zejména na západní části kontinentu, kde se před jejich příchodem nacházelo rozlehlé vnitrozemské jezero, nyní rozsáhlé rovinné pláně s ideálními podmínkami pro pastvu. Postupem času se ovšem i tento zdroj potravy stával nedostačujícím pro stále narůstající počet kočovných obyvatel. Takto se některé kmeny specializovaly na sběr plodů a bobulí, jiné časem zdokonalovaly např. způsob rybolovu.
Tak se dostali přes Velké planiny až na jih Severní Ameriky předkové Aztéků a Máyů, kteří konečně nalezli prostředí, ve kterém nebylo třeba všechen čas věnovat honbě za potravou a byli schopni rozvíjet další oblasti lidské činnosti. Důkazem jejich snažení je rozvinutá kultura.

[editovat] Mezníky v pravěkém vývoji kmene

Pro kmen Cherokee nastal významný posun v období kolem 5000 let př. n. l. kdy se poprvé objevuje používání luku, zhotoveného ze zvířecích šlach napnutých na prohnutém kusu dřeva. Tento vynález dnešní potomci kmene Cherokee prezentují jako druhý nejvýznamnější krok v životě jejich raných předků, po začátku využívání ohně. Tato nová zbraň umožňovala lovení zvěře z bezpečné vzdálenosti a hlavně s podstatně vyšší spolehlivostí, než dříve používaný oštěp a kámen. Dalším významným objevem byla možnost využívání sladkovodních mušlí jako potravy. Ty se nacházely v hojném množství v prostředí amerických vodních toků.
O dalších ca. 1500 let později došlo k dalšímu významnému objevu, první keramice. Nejranější keramické předměty byly nahrubo vymodelovány z jílu a používány ženami při sběru plodů a vaření. Postupem času se objevuje umělecká činnost spojená s těmito předměty, takže dnes mohou archeologové s vysokou mírou jistoty určit, jaký kmen vyráběl jaké nádoby a tudíž v jakém regionu a jakým způsobem žil.
V této době kmeny pořád ještě kočovaly za potravou, avšak v průběhu roku se vracely na jednotlivá tábořiště tak, že většinou každé obývaly po určitou dobu jednou do roka. Ženy přinášely nasbírané plody a bobule do tábořišť a postupem času docházelo k tomu, že ze zbylých semínek nespotřebované potravy začínaly v bezprostředním okolí tábořišť vyrůstat hledané rostliny. Tato skutečnost byla opět ženami v průběhu mnoha generací vypozorována a lidé si začínali uvědomovat význam existence zdrojů potravy v blízkosti svých obydlí. Postupně začali semínka okolo tábořišť ponechávat cíleně a v průběhu dlouhého, pomalého procesu poznali, co je potřeba pro zvýšení pravděpodobnosti jejich vzrůstu. Poznali, že je třeba kypřit půdu a že z největších semínek vzrůstají nejkvalitnější rostliny. Tímto způsobem docházelo také zcela přirozeně k prvnímu šlechtění kukuřice, která se ze své původní podoby časem vyvinula v kultivovanou rostlinu jak ji známe dnes. To vše znamenalo zvýšení životních jistot, protože plodiny, které bylo možno uskladnit v již dostupných nádobách, byly schopny pokrýt nutriční potřebu obyvatel po většinu roku a závislost na lovu zvěře postupně klesala. V souvislosti s tím postupně klesala potřeba stěhování z místa na místo.
V této fázi, kdy potřeba zajišťování potravy byla již z podstatné části trvale pokryta, začínali lidé svoji energii upínat jinými směry. Zdokonalují se způsoby stavby příbytků, které nabízí větší bezpečnost a ochranu v zimních měsících. Zároveň se zvyšuje i potřeba nástrojů a zbraní pro ochranu před okolními kmeny.

Šajeni

11. listopadu 2007 v 10:10 | Splašený Mustang-Wikipedia |  Indianské kmeny
Šajeni, česky také Čejeni, anglicky Cheyenne, jsou severoamerický indiánský národ patřící k algonkinské jazykové skupině. Jméno, pod nímž jsou dnes známi, pochází ze sújského výrazu ša-iyena ("malí Kríové"). Sami se označují tsétsêhéstâhese (tsitsistas). Kolem roku 1800 byl jejich počet odhadnut na 3 500 a během první poloviny 19. století, v období šajenské prosperity, ještě rostl. V roce 1890, po skončení válek se Spojenými státy, bylo zaznamenáno pouze 3 137 Šajenů (Moore, Libertyová a Straus 2001: 880). Jejich populace klesala až do počátku třicátých let, kdy bylo Šajenů jen asi 2 500 (Moore 1996: 145). Potom došlo k prudkému obratu. V roce 2000 uvádějí statistiky přibližně 15 500 osob hlásících se ke kmeni (Moore, Libertyová a Strausová 2001: 880).
Někdy v polovině 18. století se setkávají s malým algonkinským kmenem Sutajů (só'taeo'o). Je možné, že šlo o část Šajenů, která se před několika staletími odštěpila a vyvíjela samostatně. Jejich jazyk se od šajenštiny příliš nelišil a během 19. století se Sutajové stali pevnou součástí šajenského táborového kruhu.
Na počátku 19. století se Šajeni potýkají s Lakoty o loviště kolem Black Hills. Nakonec početnějším Lakotům ustupují do oblastí západně a jižně od Černých hor. Uzavírají spojenectví s Arapahy a později i Lakoty. Díky výhodným spojeneckým svazkům, bojovnosti a tvrdosti, systému válečnických společností a sjednocení kmene kolem náboženských symbolů nepočetní Šajeni vytlačují Kajovy, Júty, Póníje a Osedže. Skrze únosy žen, adopce i regulérní sňatky se Šajeni silně mísí s okolními kmeny.
Od 50. let 19. století však Šajeni vzdorují tlaku osadníků a zlatokopů. Přívrženci ozbrojeného odporu v čele s válečnickou společností Psích mužů (hotamétaneo'o), také známou jako Psí vojáci, se odštěpují od jižních Šajenů a vytvářejí vlastní skupinu, k níž se připojuje mnoho mladých mužů i se svými rodinami. Tito lidé se zapojují do šarvátek v Coloradu, Kansasu a Nebrasce. Šíří strach mezi osadníky. Místní domobrana a armáda se náhodně mstí na jihošajenských táborech, často těch, které se na konfliktu nepodílejí. Tak dochází v roce 1864 k masakru u Sand Creeku a v roce 1868 k masakru u Washity.
Tyto masakry, porážka Psích vojáků u Summit Springs (1869) a dramatický úbytek zvěře zlomily vojenskou moc jižních Šajenů. Jsou usazeni do rezervace v Oklahomě spolu s Arapahy a učí se žít ve světě bílého muže. K poslednímu ozbrojenému vystoupení jižních Šajenů dochází v roce 1874, kdy se spojují s Kajovy, Komanči a Arapahy v tzv. "válce za záchranu bizonů" na jižních planinách.
Severní Šajeni jsou zpočátku stranou hlavních cest a zájmu osadníků. Těsně se spojují s Lakoty a severními Arapahy. Společně v letech 1865-6 vytlačují americké jednotky z východního Wyomingu. Tlak na indiánské území kolem Černých hor však v polovině 70. let sílí. Vrcholí slavnou porážkou generála Custera u Little Big Hornu (1876), po níž ale následuje pouze pronásledování a odchod severních Šajenů a Lakotů do rezervace.
Velká část severních Šajenů je poslána ke svým příbuzným do oklahomské rezervace. Seveřané zde ale houfně umírají a náčelníci se rozhodují k zoufalému pokusu probít se na počátku zimy s necelými třemi stovkami žen, dětí, starců a válečníků do Wyomingu. Mnoho lidí zahyne, ale srdnatý odpor a utrpení Šajenů pohnou vládou natolik, že vyhradí severním Šajenům roku 1884 rezervaci v jihovýchodní Montaně. Henry Tall Bull, jeden ze severních Šajenů, to vyjádřil slovy: "Tato rezervace byla vykoupena krví mužů, žen a malých dětí, kteří tu noc zemřeli, aby se ostatní mohli vrátit domů." (Moore 1987: 230).

[editovat] Současnost

Dnes se Šajeni zdržují především v západní Oklahomě a v montanské rezervaci se střediskem Lame Deer. Oklahomští Šajeni ztratili na konci 19. století díky politice rozparcelování (Allotment Act) značnou část rezervace. Hlavním zdrojem obživy Šajenů jsou poplatky za pronájem půdy a těžebních práv, chov dobytka, farmářství, drobný prodej předmětů pro turisty, příležitostná práce ve velkých městech a v Oklahomě provozování hazardních her.
Velká část Šajenů se hlásí k některé z křesťanských církví, což však christianizovaným Šajenům nebrání věnovat se tradičnímu náboženskému životu. Původní náboženská tradice je dosud mezi Šajeny velmi silná. Fyzický zánik již Šajenům nehrozí, hrozí však rychlý zánik tradiční kultury a jazyka.
Šajeni mají v současnosti početnou skupinu vysokoškolsky vzdělaných lidí. Například jeden ze severošajenských předáků, bývalý ochránce posvátné bizoní čapky Joe Little Coyote, je absolventem Harvardu. Henrietta Mannová, autorka několika odborných knih, je univerzitní profesorkou, Richard West mladší ředitelem světoznámého National Museum of American Indian v New Yorku, Ben Nighthorse Campbell senátorem federálního senátu. Ani na uměleckém poli Šajeni nezaostávají. Ve světě znají např. jihošajenského básníka Lance Hensona, výtvarníka Richarda Westa staršího a Merlina Little Thundera. Průkopník indiánské kinematografie Chris Eyre pochází ze smíšené, šajensko-arapažské rodiny.
Rubem šajenské mince jsou velké potíže s nezaměstnaností, alkoholismem, ztrátou identity, mizením jazyka, civilizačními chorobami, tlakem těžebních společností. Především jižním Šajenům v Oklahomě komplikuje život rasizmus a předsudky většinové společnosti. Kvůli roztroušenému usídlení zde nemají vlastní školství a začleňování šajenských dětí do výuky ve státních školách působí oklahomským Šajenům velké potíže. Šajeni dosahují průměrného příjmu na hlavu od 2 000 do 3 000 dolarů ročně, což většinu šajenských rodin řadí pod hranici chudoby. Řešení mnoha problémů ztěžuje rivalita mezi šajenskými velkorodinami (Moore 1996).

[editovat] Kmenová organizace

Kolem roku 1850 tvořilo šajenský táborový kruh deset tzv. "posvátných tlup" (manâhéo'o). Jejich velikost kolísala od 150 do 800 příslušníků. Nejpočetnější byli severošajenší Ôhmésêhese (Jedlíci). Dalšími početnými skupinami byli jihošajenští Heévâhetaeo'o (Lidé provazů), Hotamétaneo'o (Psí lidé), Oévemanaho (Strupovití), Sutajové a Hesé'ometaneo'o (Lidé z kopců).
Muž obvykle vyhledával manželku v jiné skupině a po svatbě se připojil k její skupině. Toto pravidlo nerespektovali Psí lidé. Pravidlo exogamie neplatilo pouze mezi Sutaji, kteří bývali původně samostatným kmenem (Moore 1987). Před usazením v rezervaci bývalo běžné, že měl muž dvě a více manželek. Takových sňatků mohlo být 25 až 30 procent. Spolumanželky bývaly většinou sestry nebo sestřenice.
Každou posvátnou skupinu tvořily rodinné tábory (kolem 25 osob) v čele s hlavou rodiny a náčelnické skupiny (asi 40 osob). Tato skupina se organizovala okolo náčelníka, který patřil do 44členné náčelnické rady. V rukou šajenských náčelníků se také soustřeďoval obchod. Přesto nebyla moc šajenských náčelníků vůbec automatická. Závisela na autoritě a úctě. Nejznámějšími náčelníky 19. století byli Černý kotel, Malý kojot, Tupý nůž, Vysoký vlk, Žlutý kojot, Malý plášť a Větrný vír. Instituce náčelníků dosud existuje (Moore 1987, 1996).

[editovat] Mužské a ženské spolky

V polovině 19. století konkurovali v oblasti politické moci náčelníkům vůdci válečnických společností. K těmto společnostem patřila většina bojeschopných šajenských mužů. V každé takové společnosti byli organizováni muži různého věku. Mívala jednoho vůdce a několik podnáčelníků. Další stateční muži bývali poctěni opatrováním posvátných předmětů společnosti (kopí, šerpa, malované týpí, skalpové nohavice apod.). Ke společnosti také obvykle náležely čtyři svobodné dívky, které měly reprezentativní a ceremoniální roli. Nejstaršími válečnými společnostmi byly Červené štíty, Jeleni (Kopýtková chřestidla, Zahnutá kopí), Lišky (Kojoti) a Psí muži. Na počátku 19. století vznikla mezi jižními Šajeny společnost Vlčích bojovníků (později známá jako Lukové tětivy nebo Lukoví válečníci) a mezi severními Šajeny společnost Bláznivých psů. Každá válečnická společnost měla své insignie, obřady a charakteristické rysy.
Společnosti a jejich vůdci byli v období válek velkou politickou silou. Psí muži dokonce zformovali vlastní posvátnou tlupu a podobné pokusy učinili i Jeleni a Lišky (Moore 1987). Jako předáci válečnických společností prosluli např. Orlí nos, Naježený medvěd, Vysoký býk, Malý kojot, Kamenné tele, Bílý štít a Chromý bílý muž. Kromě červených štítů fungují společnosti v pozměněné podobě dodnes. Mívají nanejvýš několik desítek členů, většinou veteránů americké armády. Jejich členové patří mezi šajenské politické a náboženské vůdce (Moore 1996).
Také ženy měly své společnosti. Nejznámější jsou tzv. "ženy, které jsou vybrány," tsémonéstovésêhe'eo'o, neboli "ty vybrané," monenéheo'o, které zhotovovaly ty nejlepší ostnové aplikace, jaké lze mezi Šajeny nalézt. Společnost (či řemeslný cech) se podílela na výrobě šajenských náboženských předmětů. Mnohé z těchto žen byly šamankami (Powell 1981: xxxviii).
Některé společnosti zastávaly především náboženskou funkci. Obřadníci, obřadnice a další šamani se sdružovali do tajné šamanské společnosti. "Opačnická společnost" zase zahrnovala muže a ženy, kteří se při obřadech vyznačovali podivným, obráceným chováním, jež jim dávalo velkou duchovní sílu.

[editovat] Příbuzenský systém

Šajenský muž považoval otcovy bratry za své otce a jejich syny za své bratry. Šajenka se dívala na matčiny sestry jako na své matky a na jejich dcery jako na sestry. Okruh sourozenců se tak rozšiřoval i na některé bratrance a sestřenice. Ženatý muž se snažil vyhýbat své tchyni a téměř nikdy s ní nekomunikoval přímo. Stejná pravidla platila pro snachu a jejího tchána, kterého označovala jako dědečka. Zvláštní příbuzenská vazba existovala mezi šajenskou dívkou a její tetou z otcovy strany. Navzájem se nazývaly výrazem, který lze volně přeložit jako "jmenovkyně." Tradiční příbuzenský systém je v šajenských rodinách silně zakořeněn.

[editovat] Jazyk

Šajenština patří k algonkinské jazykové skupině. Je charakterizován jako polysyntetický, tzn. že jednotlivé výrazy a morfémy se skládají do větších celků, které pak nabývají dalších významů. Šajenština má pouhých 14 hlásek, mezi nimi tzv. ráz, který čeština za samostatnou hlásku nepovažuje. Nezná např. b, d, l, r, u, z. Samohlásky se vyslovují až pěti různými tóny, kromě prostředního především vysokým a velmi vysokým tónem. Některé jsou neznělé (šeptané). Předpokládá se, že šajenština využívá až 40 různých koncovek plurálu (Alford 1974: 15). Rozlišuje exkluzívum a inkluzívum. Podstatná jména jsou životná a neživotná. Větné členy mají ve větě pevné postavení (Leman 1980).
Mluva severních a jižních Šajenů se od sebe nijak zvlášť neliší. Rozdíly ve výslovnosti a používání určitých výrazů existují spíše mezi jednotlivými rodinami a místními komunitami (Chief Dull Knife College 2003). Sutajský dialekt upadal ve 2. polovině 19. století rychle v zapomnění a dnes ho nikdo nepoužívá (Goddard 1978).
Zápis jazyka, založený na latince, používají jižní a severní Šajeni odlišný. Severošajenská kmenová rada se ve spolupráci s Chief Dull Knife College snaží prosadit diakritický zápis vytvořený na počátku 70. let lingvisty. Mezi jižními Šajeny hovoří plynule šajensky většinou jen lidé starší 40 let, mezi severními Šajeny asi 40% populace. Šajenština zůstává jazykem obřadů a její znalost je mezi tradicionalisty velmi oceňovaná (Moore, Libertyová a Strausová 2001).

[editovat] Ceremonie

Obřady pokládají Šajeni za potřebné pro zdravý a úspěšný život jednotlivce, rodiny i kmene. Připomínají Šajenovi vesmírný řád, připravují ho na přijetí síly a přinášejí požehnání. Jejich součástí jsou písně, modlitby, malování těla, kouření dýmky, drobné obětiny apod. Obřady řídí a provádějí zasvěcení obřadníci, muži i ženy. Jejich autoritu Šajeni všeobecně uznávají a tradicionalisté varují před tím, aby obřady prováděli nepoučení lidé s nesprávnou motivací. Pak se síla může obrátit proti nim a jejich blízkým.
.

[Šajeni věří, že duch proroků je s šajenským národem neustále a pomáhá mu v nejtěžších chvílích.

Soubor:Roman Nose and wife.jpg

Ajovové

11. listopadu 2007 v 10:07 | Splašený Mustang-Wikipedia |  Indianské kmeny
Ajovové (Iowa, Ioway) jsou severoamerický indiánský kmen, jehož jazyk, ajova-oto, patří do sújsko-katóbské jazykové rodiny, konkrétně do skupiny Čivere (Chiwere). Sami si říkají Baxoje, což znamená Šedý sníh.
Společně s Oty (Oto), Missurii (Missouri) a Vinnebagy (Winnebago) kdysi zřejmě tvořili jeden národ. Původně žili v lesích jižně od Velkých jezer, odkud se přemístili na prérie dnešní Iowy, kde se zabývali jednoduchým zemědělstvím a sezonním lovem bizonů.
Po většinu roku obývali vesnice tvořené chýšemi ze dřeva a kůry, v jejichž blízkosti se nacházela pole, na nichž pěstovali kukuřici, fazole a tykve. V době lovů na bizony se kvůli větší mobilitě přesouvali do týpí a do svých vesnic se vraceli až v době sklizně. V zimě se kmen rozptýlil na menší skupinky, které si našly nějaké chráněné místo poblíž zdroje dřeva a zde setrvaly až do jara, kdy opět přišly do původních vesnic, aby zasely.
V roce 1824 museli Ajovové svou zemi postoupit USA, v letech 1836-1838 pak byli přesunuti do rezervace Great Nemaha na hranicích nynější Nebrasky a Kansasu. Roku 1848 je zasáhla v pořadí již druhá epidemie. V roce 1878 se kmen rozštěpil na dvě části: jedna zůstala v Nebrasce a Kansasu a druhá se odstěhovala do Indiánského teritoria v dnešní Oklahomě, kde jim byla v roce 1883 přidělena rezervace.
Roku 1760 byl počet Ajovů odhadnut na 1 100 lidí, v roce 1780 jich bylo asi 1 200. Vinou epidemie pravých neštovic, která je postihla roku 1804, se jejich počet snížil na 800 osob. Na počátku 20. století jich bylo asi 500, v roce 1923 bylo napočítáno 420 Ajovů, z toho 82 v Oklahomě. Roku 1960 jich zbylo pouze 200 (100 v Oklahomě), postupně se však jejich populace začala zvyšovat až na dnešních 2 258 osob (rok 2000). Toto číslo je ale velmi nepřesné, protože Ajovové uzavírají manželství i s bělochy a příslušníky jiných indiánských národů.
Poslední lidé, kteří mluvili plynně ajovsky, zemřeli koncem roku 1996.
Soubor:Bandera Iowa de Kansas.png
Soubor:Whitecloud.jpg
Soubor:Ajovové.jpg

sioux

11. listopadu 2007 v 10:05 | Splašený Mustang-Wikipedia |  Indianské kmeny
Súové (Sioux) jsou severoamerický indiánský národ, jehož příslušníci se v dřívějších dobách nazývali Očéthi Šakówiŋ, Sedm ohnišť. je francouzskou zkomoleninou výrazu Nadowe-is-iw-ug (Malé zmije), kterým je označovali jejich nepřátelé z kmene Odžibvejů.
  • Mdewakantonové (Mdewakhanthunwan = Vesnice u tajemného jezera, Mdewakanton)
  • Wahpetonové (Wahpethunwan = Vesnice v listí, Wahpeton)
  • Wahpekutové (Wahpekhute = Střelci v listí, Wahpekute)
  • Sissetonové (Sisithunwan = Vesnice, kde se jedí ryby, Sisseton)
  • Janktonové (Ihankthunwan = Vesnice na konci, Yankton)
  • Janktonajové (Ihankthunwanna = Malá vesnice na konci, Yanktonai)
  • Tetonové (Tithunwan = Vesnice na prérii, Teton)
Tetonové se dále dělí na sedm podkmenů:
  • Oglalové (Oglála = Roztroušení, Ogallala, Oglala)
  • Sičanguové (Sičháŋğu = Spálená stehna, Brulé)
  • Mnikonžuové (Mnikĥówožu = Sázející u vody, Miniconjou, Minneconjou)
  • Itazipčové (Itázipčho = Bez luků, Sans Arcs)
  • Oohenunpové (Oóhenuŋpa = Dva kotlíky, Two Kettles)
  • Hunkpapové (Húŋkpapĥa = Tábořící u vchodu, Hunkpapa)
  • Sihasapové (Sihásapa = Černé nohy, Blackfoot)

[editovat] Lingvistické dělení

Dakotština a lakotština, jazyky Súů, patří do sújské jazykové skupiny, jejíž jméno bylo odvozeno právě od slova Sú. Dakotština se ještě člení na dvě nářečí - východní a západní. Z toho důvodu se můžeme setkat s dalším členěním sújského národa, tentokrát podle jazyka, jímž příslušníci jednotlivých kmenů hovoří:
  • Východní Dakotové (Dakhóta = Spojenci), kteří sídlili v nynější Minnesotě. Patří k nim Mdewakantonové, Wahpetonové, Wahpekutové a Sissetonové
Jazykově nejbližšími příbuznými Súů jsou Assiniboinové a Kamenní Indiáni, kteří se sami nazývají Nakhóta nebo Nakhóda. S nimi ovšem Súové žili v nepřátelství.

[editovat] Současnost

Početně nejsilnější Lakotové jsou dnes usazeni v sedmi rezervacích v Jižní a Severní Dakotě, Montaně a kanadském Saskatchewanu. Dakotové jsou rozptýleni v drobných rezervacích v Minnesotě, Nebrasce, Jižní a Severní Dakotě, Montaně, Manitobě a Saskatchewanu.

[editovat] Politická korektnost

Přestože slovo Sú přežívá v některých oficiálních názvech rezervací a kmenů a přestože je v neformálních situacích někteří Indiáni užívají, obecně se považují za politicky korektní pouze jména Lakota a Dakota.
Soubor:Tetonští náčelníci.jpg
Soubor:A Sioux warrior 0041v.jpg
Soubor:Littlecrow big.jpg
Soubor:Dakotatribesmap.jpg
Soubor:Sújská vlajka.jpg